Ještě před pár lety jsem ujížděl na filmech jako
jsou Den
nezávislosti, Den
poté, a podobných popcornovkách. Na výstavách jsem umíral nudou a
miloval český pop na Impulsu. A abych
nezapomněl, na PC jsem se nemohl nabažit emulátorových Pokémonů.
To byly časy.
A dnes? Zbožňuji podivinské filmy Davida Lynche. Rád se nechám deptat, pohlcovat beznadějnou atmosférou a kochám se halucinogenními záběry. Už žádní superhrdinové, drahé efekty, ohromné výbuchy a popcorn. S hodnocením filmů se většinou shodnu s kritiky (takže u mě neplatí tvrzení „film, který novináři shodí, je nakonec docela dobrej“). Rozšířil obzory a vidím daleko dál, než jen na namakané svaly Ramba a gadgety 007čky. Dobrý film mi musí něco dát, ne jen dvouhodinovou laserovou operaci očí.
V pátek jsme s naším ústavem navštívili výstavu o dekadenci v Obecním domě. Těšil jsem se na ní a nebyl jsem zklamán. Nebylo tam snad obrazu, který by se mi nelíbil. Téměř před každým by se dalo strávit několik hodin jeho pozorováním a objevováním nějakého umně skrytého detailu. Symbolika, zvrhlost a pesimismus z nich přímo vyzařuje.
Líbily se mi nápady, motivy a slučování neslučitelného. Škoda, že výstava končila už 18.2., nejradši bych tam zašel ještě jednou.
A moje uši si už také přivykly být mimo hlavní proud, trance do něj rozhodně nepatří. Ano, se všemi těmi pokřikovači, že trance je pro diskanty, že je to hudba generovaná počítačem, atp., nemá smysl se bavit. Ale je to hudba pro mě. Track, jehož stavba od začátku do konce mi sedne, dokáže mému tělu opravdu rozproudit krev v žilách a přivodit stavy ne nepodobné absolutnímu uspokojení.
Že by byl můj duševní vývoj důsledkem toho, že jsem dospěl a odpoutávám se od teenagerovských potřeb? Ano, už fakt nemám potřebu na GameParku řvát v CoD2 do mikrofonu nesmysly. Už nemám potřebu koukat na fekální teenagerovské komedie. Už nemám potřebu tapetovat veřejné chaty. Už nemám potřebu nadávat na RH.
RSS
